Mount Ijen - peklo sirného dolu

Ráno opět v 3:30 budíček, sbalili jsme všechny věci, jelikož na hotel se už vracet nebudeme. Byla pro nás připravená balíčková snídaně a kafe. Tak jsme něco dali do žaludku a vyrazili jsme. Asi po hodině jízdy jsme přijeli k úpatí Mt. Ijen. Byla ještě tma, takže jsme nasadili čelovky a vyrazili. Čekal nás asi hodinový výšlap k vyrcholku kráteru. Cestou nahoru už jsme potkávali první nosiče síry. Ijen je totiž známá hlavně pro důl na surovou síru, který se nachází u sopečného jezera. Viděl jsem už několik dokumentů v ČR o těchto nosičích. Jejich náklad je cca 80 kg síry a tu musejí přímo z dolu dostat na vrchol kráteru a poté ještě sejít dolů ze sopky. Toto prý absolvují 2-3x denně. No ukrutná práce a jen za pár babek.

síra na Mt. IjenKim Štěpánková

Asi po 20 min našeho výšlapu potkáváme prvního nosiče. Za 1 000 IDR se nechává vyfotit. Ještě nám dá krásný sirný rampouch a pokračuje dolů. Cestou nahoru se k nám připojili dva mladíci - nosiči. Tak jsme s nimi chvíli povídali. Asi po půl hodině najednou slyšíme povědomý jazyk - njn - čeština. Potkali jsme jeden mladý pár z Čech, tak jsme společně vyšplápli na vrchol. Bohužel opět nic moc počasí, vše bylo zahaleno v mlze a v mohutných sirných oblacích jdoucích ze dna kráteru. Na nic jsme moc nečekali a zaveleli k sestupu až k sirným dolům a jezeru. Ti dva mladíci se nás ujali jako průvodci a všichni 4 jsme vyrazili. Cesta byla opravu nebezpečná. Kameny nám klouzaly pod nohama, cestou jsme se museli vyhýbat nosičům jdoucím nahoru. Sestup byl opravdu náročný až nebezpečný, ale naštěstí naši nosiči-průvodci byli super a vždy nám pomohli či nás upozornili na nebezpečný úsek.

Asi po 40 min jsme sestoupili až k jezeru. Kolem nás byl všude mohutný sirný dým stoupající z několika míst u jezera, kde se hemžilo několik chlapíků a těžili tam tu síru jak ve středověku. Tak jsme na to koukali a najednou vidíme, jak naši nosiči obrátili směr a rychle šplhají nahoru. Tak jsme nechápali, až když nám rychle ukazovali, že si máme zakrýt pusu a nos tričkem či něčím, hned jsme pochopili. Hnal se na nás ohromný sirný hustý mrak. Říkal jsem si - to toho nadělaj, dám si kapesník před nos a za chvíli to přejde, nicméně jsme začali stoupat vzhůru s nimi. Najednou jsme cítili v zádech teplo, začaly nás pálit oči a kupodivu - chtěli jsme se nadechnout, ale prostě to nešlo. Rychle se zbytky kyslíku jsme začali šplhat nahoru. Naštěstí se obrátil vítr a mrak zahnal na druhou stranu. Mohli jsme se konečně trochu nadýchnout. Jinak síru cítíte už od začátku výšlapu, ale tady to byl extrém. Sirný odér byl velmi silný a byl všude. Řekl jsem si, že když už jsme tady, tak se musíme podívat až přímo k tomu zdroji dýmu. Nikomu se tam moc nechtělo po zkušenosti se sirným mrakem. Tak jsem nasadil roušku, vzal jsem foťák a vyrazil přímo k místu, kde se ta síra těží. Opravdu mazec - chlap tam stál s tyčí a páčil přímo u zdroje toho sirného kouře ze země síru, vedle stál druhý, který ty kusy odnášel pryč a tam zase další je třídili a nakládali nosičům. Počasí se naštěstí trochu umoudřilo, takže jsme viděli zajímavý výjev krásného modrého jezera s průzračnou vodou a hned vedle něho několik chlapů se šátky přes ústa, kteří pracují v naprosto šílených podmínkách. Každopádně to byl super zážitek to vše vidět na vlastní oči a jednoznačně to doporučujeme, jen hlavně pozor při tom sestupu. Bylo to fakt nebezpečné. 

Jelikož nás začal tlačit čas, začali jsme opět stoupat. Mimochodem těsně před vrcholem jsme míjeli značku s nápisem "Zákaz vstupu turistům - nebezpečí"..:-) Na vrcholku kráteru se na chvíli umoudřilo počasí, takže jsme mohli udělal pár fotek a už jsme mířili dolů. Cestou jsme si na památku koupili kousek síry jako suvenýr..:) Když jsme došli dolů, rozloučili jsme s tím českým párem a nastoupili opět do našeho busu. Asi za 2 hodiny jsme dorazili opět do kanceláře cestovky v přístavišti, ze kterého plují trajekty na Bali. Tam jsme se zse rozdělili podle toho, kam jsme měli namířeno. Po chvíli už nás vedl zástupce cestovky na trajekt. Cesta bylo ok, trvala jen asi hodinku a byli jsme zpět na Bali. Tam už čekaly minivany, které nás začaly rozvážet po celém Bali. My měli namířeno do Denpasaru. Nasedli jsme do mimivanu, který byl na vlas stejný jako jsou ty veřejné. No cesta hrozná. Opět cestou přibírali další a další cestující, kteří bohužel hulili jednu hřebíčkovou cigaretu za druhou, takže super cesta. Nicméně horší než v Nepálu to nebylo. Navíc asi po hodině jízdy nám řidič pustil, asi jako nadstandard, na televizi nějaký indonéský remix západních songů, na který se na TV kroutili polonahé holčiny na nějakém pódiu... No sranda byla pozorovat s námi jedoucí tatíky od rodin, jak pod supervizí svých manželek předstírali znechucení nad polonahými holčinami..:-)

Asi za 3 hodiny jsme konečně dorazili do Denpasaru na autobusové nádraží. Byli jsme úplně hotoví, takže jsme vyrazili najít hotel. U autobusového nádraží by jich mělo být několik. Taky že ano. Chodili jsme od jednoho k druhému, prošli asi 6 hotelů a všude na nás mávali "we are full, sorry". No nechtělo se nám věřit, že tady není jediný hotel, který by nebyl plný. Nakonec jsme kapitulovali a vzali si taxíka od Blue Bird přímo do Padangbai, odkud pak míříme na Lombok. Cesta drahá - 250 000 IDR podle taxametru, ale na další cestu místním busem jsme už po dnešním náročném dni neměli sílu..:-) Taxikář byl takový mladý klučina, který evidentně do Padangbai ještě nikdy nejel (mimochodem je to asi 35km). Naštěstí jsem na mobilu chytnul GPS a tak jsem ho navigoval až do centra..:-) Fakt dobrý. Jen co jsme zastavili, už u nás byl jeden naháněč, ale vypadal tak nějak solidně. Říkal, že hotely jsou tady taky plné (tomu jsem teda nevěřil) a že má pro nás hezký pokoj za 200 000 IDR. Byli jsme dost unavení, tak jsme se tam nechali zavést. Pokoj opravdu hezký, tak jsme tam zůstali. Bylo to v klidné části Padangbai a dokonce měli i svůj bazén. Konečně jsme dali sprchu, chvíli si odpočinuli a pak si sedli před náš pokoj. Přišel za námi ten naháněč ještě s jedním a začali s námi povídat a taky nabízet transport na Lombok rychlou lodí a také zajištění treku na Rinjani.

No nejdříve jsme se s nimi nechtěli moc bavit, ale pak z nich vylezlo, že jsou naháněči jedné z větší cestovní kanceláře, která je i v LP. Trek na sopku Rinjani jsme stejně chtěli podniknout, takže jsme začali studovat  jejich nabídku. Asi před týdnem jsem napsal e-mail do dvou hlavních agentur uvedených v LP, které ty treky zajišťují. Tak obě mi obratem odpověděly a poslaly i nabídku, která byla cca o 40% vyšší, než co nabízel tady chlapík. Nakonec po dlouhém dohadování jsme si plácli. Za nechutných 7 000 000 IDR nám zajistili ubytování dnes, otevřenou zpáteční jízdenku na rychlou loď na Lombok, 3 denní trek na Rinjani se vším všudy, transport na Gili Air a nakonec ještě nocleh a transport na letiště v Denpasaru při zpáteční cestě. Ten trek z toho tvořil 5 000 000 IDR za oba. Nevím, jestli se to dá pořídit levněji, asi ano - netuším, ale takhle jsme se dalších x dní nemuseli o nic starat. Pak nás chlapík zavezl na motorce do jedné z místních warung. Jídlo za oba za 80 000 IDR i s pitím, super. Pak nás zase odvezl na hotel. Dali jsme si na hotelu jedno pivo a šli spát. Zítra nás čeká přesun až do Senaru - vesnice odkud začíná Rinjani trek.

Fotografie : http://oldrichstepanek.rajce.idnes.cz/Mount_Bromo_a_Mount_Ijen/