Yogyakarta - kulturní centrum Jávy

Ráno jsme si přivstali, dobalili vše potřebné, připravili bagáž na let a šli jsme se odhlásit z hotelu. Pak už jsme vyrazili na masáž, kterou jsme si objednali včera při večeři. Ujaly se nás dvě holčiny a tvrdě na nás makaly opravdu hodinu a půl. Bylo to dost náročné, musím říct, ale ok. Po masáži jsme chytli taxíka a vyrazili na letiště. V LP píšou, že nejlepší je chytnout tágo od Blue Bird company a měli pravdu. Jsou jedni z mála, kteří zapínají taxametr, aniž je k tomu musíte vyzvat. Cesta na letiště nás stála 50 000 IDR – třetinu co z letiště..:-) Njn. Na letišti hafo lidí, jdeme podle ukazatelů na domestic flights. V Denpasaru budují nové letiště, tak je to takové vše provizorní, ale nakonec jsme vše našli a už stojíme na odbavení. Tady jsme pochopili význam tzv. „letištní malárie“. Tak zeštípaní, jako v hale domestic flight, jsme nebyli za celý pobyt. Navíc repelent jsem musel zabalit do kufru. No nic moc. Dali jsme si tam oběd v jedné restauraci a šli na letadlo. Letěli jsme s Garuda Airlines, což by měly být nejlepší aerolinky v Indonésii. Let trval asi hodinku a byl celkem ok. Nicméně jak je člověk zvyklý, že vzlétne, pak je dlouho klid a pak přistane, tak tady pilot snad každých deset minut měnil směr. Doprava, doleva, nahoru dolů – nechápal jsem proč, ale asi je to tady tak normální. Přistání v Yogyakartě bylo ok. 

becak - YogyakartaKim Štěpánková

Vzhledem ke zkušenostem s taxikáři v Denpasaru se Kimíček rozhodla všem ukázat, že ona tu „turistickou mafii“ rozbije. Přečetla si, že cesta by měla stát cca 50 000 IDR. Hned jak jsme vešli do letištní haly, tak u nás byla kopa taxikářů a už nás hnali k jejich centrálnímu okénku. Tak se Kimi zeptala u okénka, za kolik nás hodí k hotelu – tak prý 130 000 IDR. Tak se naštvala a už jsme táhli batohy ven z letiště. Já jsem jí řekl, že je mi to jedno, jak se dostaneme k hotelu a jestli to zařídí jinak než tágem, tak ok a bude alespoň sranda..:-) No cestou ven od nás chumel taxikářů odpadával a nakonec zbyl jen jeden a asi vědom si toho, že je dostatečně vzdálen od supervize jejich okénka – tak nabízel už jen za 90 000 IDR. Nicméně Kimíček byla tvrdá a neoblomná a trvala si na svých 50 000 IDR..:-) Takže i tento poslední odpadlík kapituloval..:-) No byl jsem fakt zvědav, jak tohle dopadne… Kimíček vyšla před letiště a nasupeně hledala nějaký transport. Byla docela zábava to sledovat. Upřímně být to na mě, vzal bych tágo za 90 000 IDR a nic bych neřešil, ale asi jim chtěla dokázat, že se bez nich obejdeme… Najednou viděla nějakou autobusovou zastávku a tak jsme tam zamířili. Byl to takový zajímavý systém. Zastávka byla vyvýšená, vstupovalo se do ní po zaplacení jízdného přes turniket a byly tam přesně 2 otvory pro dveře autobusu, který vždy přijel až k zastávce a tak se nastupovalo a vystupovalo. Kimíček tedy koupila dvě jízdenky do centra – 3000 IDR za jednoho znělo slibně. Přijížděl jeden autobus za druhým, měli nějaký divný způsob číslování, tak nakonec se zeptala toho prodavače jízdenek a ten, když přijel náš autobus, tak na nás pokynul, že máme nastoupit.

No autobus zajímavý, jelo v něm asi 50 lidí namačkaných na sebe a tedy i na nás. Stál jsem u okénka a už jsem začínal být krapet nerudný, nicméně jsem si řekl, že když už to Kimíček rozehrála, tak to musíme dojet do konce. Korunu tomu nasadilo to, že jsem tak koukal ven, jak se všude kolem hemží miliony lidí na motorkách, povozech, kolech atd. a najednou jsem neviděl nic a hrozně mě pálily oči… Ten debilní autobus asi jako nadstandard měl automatický osvěžovač vzduchu, který mi zrovna dal plnou dávku čínské chemie do obličeje..:-) no mazec. Navíc jsme uvízli v dopravní zácpě, takže jsme jeli cca 40 minut do centra na ulici Malioboro. Tak jsme vystoupili a Kimíček chytla taxíka od Blue Bird. Chlapík zapnul taxametr a už nás vezl na hotel. Trvalo to asi 15 min, zaplatili jsme asi 18 000 IDR. Tak takhle Kimíček vyhrála boj nad taxikářskou mafií na Yogyakartě. Ušetřila sice jen pár korun, ale morální vítězství bylo její..:-) Nicméně příště doufám vezmeme toho taxíka za 90 000 IDR..:-)

Yogyakarta, neboli Jogja (pozor – ne Jakarta) leží uprostřed Jávy a dle LP je duší celého ostrova. Mimochodem když přiletíte z Bali, je zde o jednu hodinu méně. Stále zde žije sultán, jehož palác je částečně přístupný veřejnosti. Po ubytování na hotelu jsme vyrazili na obhlídku okolí. Zašli jsme do jedné hezké restaurace na večeři a čekal nás cenový šok. Dvě piva, dva ovocné džusy a dvě místní speciality nás stály 100 000 IDR a to v krásné restauraci s wi-fi. Teprve tady si člověk uvědomí, jak je Bali na Indonésii hrozně předražené. Po večeři jsme šli do doporučované cestovky „Rumah travel“. V LP mají trochu zavádějící mapu, takže jsme chvílí bloudili, ale nakonec jsme to našli. Je to opravdu trochu obtížné. Jejich nápis není skoro vidět. Když jsme to pak říkali majiteli – mimochodem pohodový chlapík – Holanďan – který tady žije dlouho, říkal, že je to schválně, aby si zachoval menší počet klientů a aby byl klid. No dobrý přístup. Nabízeli nám prohlídku dvou blízkých památek UNESCO a to Borobuduru – což je největší budhistický chrám na světě a poté Prambananu, což je naopak soubor několika starých hinduistických chrámů. Měli super cenu – 250 000 IDR včetně snídaně i oběda za osobu a ještě k tomu doprovodný program. Tak jsme to vzali. Co jsme koukali na jiné cestovky, většinou měly za 200 000 IDR jen Borobudur a bez jídla. Nicméně asi kdo se zde vyzná, tak to pořídí i levněji, ale takhle to pro nás bylo ok. Poté jsme se zastavili v jednom baru na pivo a šli jsme spát. Zítra nás mají vyzvednout v 4:00.

O Boroduduru a Prambananu bude samostatný článek, takže nyní bych napsal něco přímo o Yogyakartě a jeden den bych tedy přeskočil. Na prohlídku jsme si vyhradili poslední den až po prohlídce Borobuduru a Prambananu. Ráno jsme vstali, dali si snídani a nechali se odvést taxíkem ke kratonu – sultánův palác. Platí se tam vstupné, jestli si dobře vzpomínám něco kolem 20 000 IDR a vyšli jsme na prohlídku. Je tam spousta místností s výstavami různých věcí, které patřili nějakému národem milovanému sultánovi. Bylo to až absurdní, skoro mi to připomnělo Ho Chi Minhovo muzeum v Hanoji. Byly tam třeba ponožky ve kterých sultán chodil, nebo dokonce takové ty odporné plastové lžičky na polévku, co dostanete v čínské restauraci, tak těch tam bylo několik, protože z toho sultán jedl a tak... No, byli jsme z toho takoví rozpačití. Celé jsme to prošli asi za hodinku a pak pokračovali na ptačí trh. Je to tak 10 min. pěšky od kratonu. Přišli jsme tam, na začátku byla brána lemovaná ptačími klíckami, ale to bylo vše. Ptáčka jsme tam neviděli ani jednoho, jenom hadry a různé cetky, ale je možné, že tam ti ptáci někde jsou. Prošli jsme se chvíli a pak zamířili do Water castle café na oběd a musím říct, že super. Jídlo a pití levné a dobré, prostředí hezké, příjemná obsluha. Je to přímo na tom tržišti naproti vchodu.

Po obědě jsme pak zamířili na Water Castle – což bylo hned za restaurací. Dnes jsou to již jen ruiny a nic zajímavého tam už není. Kdysi tam prý sultán sledoval své ženy plavající v kaskádě bazénů, které jsou hned za hradem. Asi tři z těch bazénů jsou opraveny, tak jsme se tam také vydali. Cestou se na nás přilepil jeden chlapík a vše nám vysvětloval a všude s námi chodil. Bylo nám jasné, že to není průvodce, ale naháněč batikového krámu. Tak jsme ho celkem ignorovali, ale byl vytrvalý. Asi po 10 min. chůze jsme přišli k sultánovým bazénům. Vstup byl asi 15 000 IDR. Není to nic extra, ale bylo to zajímavé si projít zázemí těch bazénů a tak. Také tam už nás náš naháněč vháněl do „sultánova muzea batiky“ (takové tam neexistuje), úspěšně jsme ho ignorovali, tak ještě chvíli vytrval a pak nás naštěstí opustil. Po prohlídce jsme nasedli na „becak“ (něco jako rikša) a nechali se za 20 000 IDR odvést na ulici Malioboro, což je centrum obchodu a všeho možného.

Nejprve jsme zamířili do velké tržnice, kde by mělo být i koření. No byl to spíše takový asisjský obchoďák s hadrama. Docela zajímavé bylo, že už se asi naučili moderní členění obchodů jak na západě. Takže v posledním patře měli ty jejich warung a také místo na hraní pro děli a tak, ale koření nikde. Tak jsme vyšli a najednou nějaký chlapík na nás, jestli hledáme koření (asi jsme nebyli jediní). Tak nám ukázal, že je to až dále. Vyrazili jsme tam a za chvíli jsme na trh narazili. Nicméně nebylo to opět nic extra. Najednou nás oslovil jeden prodavač dobrou angličtinou a začal nám vysvětlovat co je co a vše ukazovat. Nakonec z něj vylezlo, že je to majitel obchodu. Koření máme ještě zásobu z Nepálu, takže Kimíček chtěla jen vanilku. Za 100g chtěl 200 000 IDR, což mi prišlo hrozné drahý, tak jsme se ho snažili srazit, ale ani ťuk. Říkal, že ta vanilka roste nějak pomalu nebo co – musím říct, že netuším, ale Kimíček říkala, že i v ČR je to dost drahý. No nakonec jsme vzali 50g za 100 000 IDR, ale nevím – myslím, že to bylo dost předražené. Pak už jsme si jen prošli ulici Malioboro, všude nějaké krámky a tak, ale většinou s hadrama. Tak jsme zase chytli „becak“ a vyrazili k hotelu. Zabalili jsme, dali si večeři v blízké restauraci Via Via doporučované LP a pak šli spát. Byl to docela náročný den.

Návštěvu Yogyakarty určitě doporučujeme, je to hezké město, ceny jsou normální – ne jako na Bali, blízko jsou i dvě památky UNESCO a je to dobrý výchozí bod pro cestu buď na Jakartu nebo zpět na Bali přes Mount Bromo a Mount Ijen. Tu druhou variantu jsme zvolili my.

Fotografie : http://oldrichstepanek.rajce.idnes.cz/Yogyakarta_a_okoli